SVARFORUM.cz - forum o svářečkách a svařování

klidně to v tomto případě zavař obyčejnou elektrodou, třeba  EB121 zrovna včera ( stejně jak mnohokrát v minulosti) jsem vařil nerezovou závitovou tyč (třídu oceli nevím) k ocelovému sloupku a normálně to drží...
pokud jde o cenu a svar bude skovaný pod omítkou a natřen proti korozi udělal bych to z pozinku...

Editoval bourač (20-10-2011 21:01:43)

JardaK napsal(a):

Proto, že něco náhodou drží, bych to nedoporučoval dalším.

no jo, jenže ono to nedrží náhodou, nejde o jeden případ ono jich je mnoho v minulosti a když vidím v lázni jak se materiály promísí a svár sám vypadá celkem k světu a navíc to spolehlivě drží to co má - tak to doporučím.

Při svařování většiny kombinací obyčejných ocelí (tř. 1 - 3) s nerezovými (tř. 8) jsou problémem složité krystalové struktury s nejrůznějšími vlastnostmi v TOO. Pro jejich omezení je vhodné do svarového spoje dodat pro uklidnění molybden, který se ale v úplně obyčejných elektrodách v dostatečném množství nevyskytuje. Proto každý odborník bude doporučovat přechodové elektrody, které většinu nepříznivých jevů vyloučí. Pokud bude takový spoj zatížen jen staticky, pak je skoro jedno, čím takový spoj zavaříme. Pokud ale připustíme střídavé zatěžování (např. dynamické), případně korozivní zatížení, pak je lepší oběma svařovaným materiálům vyhovět.

Tu motyku bych neřešil. Když bude nejhůře, maximálně se to uloupne.
Hlavně návar není spoj. Třeba 50-60 HRc tvrdý návar s martenzitickou strukturou Vám vydrží sekání do kamene, stříhání plechu atd., ale jako spoj by neobstál.
Prostě při svařování nerezových ocelí s obyčejnými je třeba zvolit takový přídavný materiál, aby po promísení všech tří (nerez ocel-běžná ocel-přídavný materiál) byla struktura nejlépe austenit s určitým podílem feritu (309L, 309LMo, 312) atd. případně čistý austenit (307), ale ne struktura s podílem martenzitu.

Opravdu to tak je. Výsledná struktura, v závislosti na promísení, obsahuje poměrně vysoké procento martenzitu a to znamená značnou křehkost.
Často se setkávám u zákazníků s problémem, že jim praskají svary na kombinaci 17 240 s nelegovanou ocelí jako 11 373, 11 523 atd. při použití přídavného materiálu 308L. A ještě to ani kolikrát nebylo v provozu. Z "nepřechodových typů" lze použít 316L, ale to už dnes vyjde levněji 309L, což je typická přechodovka.

kirkmen napsal(a):

Trochu bych si dovolil polemizovat, pokud přechod materiálu 11 s 17 ( mám teď na mysli obyčejnou základní austenitickou nerez např. 17240) spojím nízkouhlíkovým přídavným mat. C - 0,03 na obyč. ocel. Jsem přesvědčen, že k žádnému problému nedojde. Pokud je svar mimo extrémní tepelné namáhání a nebo korozní oblast. Takto jsou rešeny i oka na zvedání nádob v potravinářském průmyslu, které jsou z obyčejné oceli a nádoby z nerezu. Souhlasím, ale s tím, že klasická bazická elektroda na to vhodná není. Rozhodně ne od Esabu.

x15th napsal(a):

Potřebuji uchytit vchodovou stříšku

škoda že kolega nenapsal alespoň orientační váhu (velikost) stříšky, či průměr závitové tyče. Ale to by se nerozvila tato diskuze s různorodými praktickými zkušenostmi. Důležité je že potřebuje provést dílo v domácích podmínkách...

Tak jsem si dal práci s nasimulováním tří situací v Schaefflerově diagramu. Jen stručně, ten ukazuje strukturu materiálu (austenit-ferit-martenzit) a po zakreslení základních materiálů, přídavného materiálu a s přihlédnutím k promísení ukáže strukturu svaru.
Připomínám, že u kombinace austenitickým materiálů s feritickými je potřeba splnit řadu požadavků. Ten, o kterém je zde řeč, je požadavek na nepřítomnost martenzitické struktury, tedy struktury, která je křehká. Volbou přídavného materiálu by mělo být dosaženo nejlépe struktury austenitické s malým podílem feritu.
To je vhodnější než čistě austenitická struktura, která je sice vysoce houževnatá, je ale náchylnější na trhliny za tepla.
Např. taková slitina 307, což je např. Böhler A 7, Thermanit X atd., prakticky vždy tvoří austenitický svar a je proto doslova předurčena nejen pro kombinace, ale i tam, kde není vhodné, nebo možné použití stejnorodého přídavného materiálu. Má vysokou pevnost, vysokou tažnost, zpevňuje, nerezaví, je houževnatá za nízkých teplot, atd., atd. Je ale třeba počítat s obecně vyšší náchylností čistého austenitu na horké trhliny a proto svařovat s nízkou vnesenou energií a s nízkým promísením, zejména v kořeni. Tzn. malé průměry drátu, nižší parametry, nependlovat, ale skládat housenky atd.  Tolik na úvod a nyní k výsledkům:

Základní materiály jsou nejběžnější nelegovaná ocel s nejběžnější nerezavějící ocelí, tzn. St 37 a 1.4301. Promísení je 35%, což je běžná hodnota při MAG svařování.
1) Drát G3Si1 dává čistý martenzit - naprosto nevyhovující
2) Drát 308L, což je stejnorodý na 1.4301, dává austenit s martenzitem. Řekněme méně špatné. S klesajícím promísením na ca. 15-20%, což jsou hodnoty dosažitelné u WIG nebo elektrody, těsně vyhoví, vzniká austenit s feritem, ale nemůže být řeč o spolehlivosti. Stačí rozdíly mezi recepturou různých výrobců, jiné ochlazování atd. a je to jinak. 
3) Přídavný materiál 309L, což je přechodovka, dává austenit s ca.6% feritu - spolehlivý výsledek s rezervou (hlouběji v A+F poli).

Takže stručný závěr pro laiky:
Na přechodové svary berte přechodový materiál.
A pokud občas svařujete nerez, tak si třeba rovnou kupte přechodovku a svařujte s ní nerez-nerez i nerez-obyč.
On to u těch běžných nerezů zase tak velký rozdíl není.
Třeba rozdíl mezi 2,5 mm elektrodami FOX EAS 2-A a CN 23/12-A je 33,- Kč/kg, což je asi 120,- Kč na dóze.

Editoval JardaK (26-10-2011 14:42:34)

JardaK-Zdravím,s které učebnice je to opsané?? Obyčejný člověk s toho nepochopil asi nic.   

obyčejný zkušenější svařeč může  zavařit stříšku nad vchodem obyčejnou elektrodou co má po ruce - bude to držet.

Já si jako laik svářecí technolog stojím na svém, pro realizaci svarového spoje nerez s obyčejným např. S235 s 1.4301, pokud není zvláštní požadavek na vyšší teplotní či korozní zatížení lze použít i nízkouhlíkový přídavný materiál (C 0,03) pro nelegované či nízkolegované ocele. Nehledám hádky jen konstatuji.
Uvádím, že právě tuto problemitiku spoje ocele S235 s 1.4301 jsem se zabýval a řešil jak s VUZ tak s Běchovicemi. Z praxe mi to potvrdil sv. technolog modřanských strojíren. Ono je totiž aspoň podle mne logické, že i po promísení např. elektroda, které je cca 40% nedojde ke vzniku zákalných martenzitických struktrur, poněvadž toho uhlíku tam nebude tolik. Ano je to horší řešení než uvádí JardaK, ale je možné a je levnější.
Je možné, že pro kutila bude jednodušší sehnat 312 než nízkouhlíkovou elektrodu a pro jeden svar není co řešit.
V praxi jsme nakonec toto řešení nemohli použít, protože jsme nesehnali vyhovující "céočkový" drát a vařit elektrodami je neefektivní.
Nakonec by bylo fér i laikům svěřit tajemství, že při použití metody MAG a přechodového drátu 309 je to lepší zavařit obyč. MAG drátem, to aspoň neupadne tak rychle.
Nakonec uvádím, že Schaefflerův diagram samozřejmě nepopírám a co uvedl JardaK je pravda, já jen kdyby to nebylo zřejmé.

Kdyby jste si dal práci tak jsem ten materiál už tu uváděl v jiném vlákně, je to elektroda KARDO od Lincolnu C 0,03 Mn0,4 Si 0,25.

Zkoušky vyšli jak vyšli, vzorek svařený MAG přídavný 309 neprošel ani lámačkou ani trhačkou - nespojené materiály. Zavařeno obyčejným a podotýkám nevhodným G3Si1 vydržel mnohem více. Jistě u 307 tento problém není a je mnohem lepší variantou než uvádím. U TIG nebo elektrody u 309 problém není.

Nevím proč do toho stále mícháte 308, sám jsem vám psal, že není vhodný. Schaefflerův diagram hovoří jasně to nepopírám, ale zkuste si udělat zkoušky.

To Petr, tak jistě vrubovky by nevyšli, ale já to také neprezentuji jako plnohodnotné řešení. Pro důležitou aplikaci je přechodovka jasná volba. Souhlasím i s tím, že pro laika, který nedokáže správně posoudit náročnost spoje a jeho zatížení je lepší co napsal JardaK.