SVARFORUM.cz - forum o svářečkách a svařování

Samotný HHO na pájení údajně není vhodný, doporučují ho míchat s PB. Pak by to mělo být výkonem něco mezi PB a Acetylen+O2.

Editoval Charon (01-06-2022 17:13:22)

Pokud se dobre pamatuju, tak oddeleni kysliku a vodiku se v tom USS navodu neresilo, jedna hadice byla na smes a druha na propan-butan. A pozdeji krome "stolni" verze vysla i vetsi "krabicoidni". Ale taky me tenkrat pomerne prekvapovalo, ze to znovu nezreaguje hned v tom elektrolyzeru. Asi to portrebuje nejaky startovaci impulz. Kazdopadne bych si to do dilny asi nenasadil, zvlast ne tu vetsi verzi.

Navody jsou dokonce tady ke stazeni https://www.svarbazar.cz/phprs/view.php … 2007101301

Na Youtube jsem to neviděl, tak nevím, co tam s tím dělají. Kdysi, když to vyšlo v USS, jsem se nechal inspirovat. Zvětšil jsem výkon. Usměrnil jsem 3 fáze (původně to bylo jednofázový), abych dodržel stejné napětí na jeden článek, tak elektrolyzér by byl moc dlouhý, proto jsem to rozdělil na dvě části a k dalšímu zvýšení výkonu jsem přidal ještě jednu dvojici paralelně.
Výkon byl závislý na teplotě, proto jsem tam měl i vyhřívací odpor, ale nikdy jsem ho nepoužil. Zhruba od +5 °C to výkonově stačilo na topenářské 5/4“ roury, měl jsem 2 druhy svářecích drátů, s jedním to vůbec nešlo, svár by jako přepálený, druhý už vypadal lépe, ale oproti autogenu byl křehký (vodíková křehkost). Pájení mosazí nebo ohřev matek ok, ale muselo se to omýt od hydroxidu, jinak bez problému.
Redukční plamen původně propan-butan, časem jsem ho nahradil toluenem. Řešil jsem to jako vodní předlohu – ocelovou trubku, v horní části na celý průměr roury těsnění s pružinou jako pojistný ventil. Pak následovaly paralelně 2 brusné kameny, hadice, v upravené rukojeti hořáku 1 hodně prodyšný brusný kámen. Mezi předlohou a elektrolyzérem musí být zpětný ventil. Měl jsem k tomu dost respekt. Pochopitelně jsem zkoušel nafouknout igeliťák a zapálit, dost odstrašující. Používal jsem to krátce, přes pojistku v hořáku mi to dál nikdy nezašlehlo.
I přes předlohu byl plyn dost vlhký a obsahoval i hydroxid, tak jak to bylo dělaný v USS, byl problém utěsnit tak velké množství článků. Zrušil jsem to a pořídil velký autogen a byl jsem spokojený.Takže celkově kyslík- vodík nedoporučuji, je to jediná svářečka ze všech co jsem postavil, se kterou jsem nebyl spokojen.

Tak možná by se to  mohlo  hodit jako stacionálrní  elekrolyzér napájený  například  fotovoltaikou ze střechy pro třeba takové  technologie,  kde se musí  tím  hořákem  topit pořád.  Třeba pro  nějakou  výrobnu  šperků  nebo  výrobnu nějakých  skleněných  výrobků. Ten  přídavný plyn  by třeba nemusel  být PB,  ale obyčejný  zemní  plyn,  akorát by se ho spotřebovalo mnohem  méně než  kdyby se topilo  čistě jen  plynem. Vadil  by ale ten  hydroxid unášený  plynem.  Za prvé  by mohl  časem  vyžrat  předlohu,  která  brání  zpětnému  prošlehnutí,  což  by mohl  být problém.   Za druhé pokud by se ten  hydroxid dostal až  do  plamene,  vytvářel  by potom  ve vzduchu oxid,  hydroxid nebo  uhličitan sodný  či  draselný. Vzduch  by byl částečně korodující  a současně by byl  pro  člověka dráždivý  a nutil  ho  ke kašli.

Množství  plynu  je dané  čistě jen proudem,  který  se podaří elektrolyzérem  procpat a počtem  elektrod,  přes které  v sérii  ten  proud prochází. Vlastní  rozkladné  napětí  vody je jen  pár stovek  milivoltů,  takže když  je dostatečně nízký  ohmický  odpor sloupce vody,  přes který  proud prochází,  je možné  při  daném  napětí nacpat  do  série víc elektrod a tím  zvýšit množství  vyvíjeného  plynu  neboli  účinnost.
Pak  množství  proudu  může být dané  ještě čistotou elektrolytu, protože nečistoty elektrolytu  se mohou  vylučovat  na elektrodách a zvyšovat  tak  vylučovací  napětí  nebo  část  elektrody i  izolovat.
Elektrolyt  je tam  jen  pomocná  záležitost,  jenom  zvyšuje vodivost  vody a tím snižuje napětí  a  tepelné  ztráty na odporu  sloupce vody. A tak umožňuje,  aby elektrolyzérem za dostupného  napětí procházel  potřebný  proud.
Velikost  elektrod pak  ovlivňuje elektrolyzér tak,  že při příliš malé  ploše a vysokém  proudu je na elektrodě množství  bublin  plynu,  které snižují průřez  sloupce vody a zase tím  zvyšují  ohmický  odpor vody a tím snižují proud a zvyšují tepelné ztráty.

Účinnost  elektrolyzéru  by pak  šlo  zvýšit použitím  vyhlazeného stejnosměrného  napětí místo tepavého  usměrněného napětí.  Získaného  třeba z  nějakého  obvodu  PCF.

Editoval Radim (03-06-2022 08:32:19)

Radim napsal(a):

Tak možná by se to  mohlo  hodit jako stacionálrní  elekrolyzér napájený  například  fotovoltaikou ze střechy pro třeba takové  technologie,  kde se musí  tím  hořákem  topit pořád.  Třeba pro  nějakou  výrobnu  šperků  nebo  výrobnu nějakých  skleněných  výrobků.

OT: to uz asi bude lepsi topit tou elektrinou primo, ne? Elektrolyza vody na vodik neni uplne efektivni proces, co se pamatuju.

Na kyslíkovodíkovou svářečku mám hezké vzpomínky z dětství, otec ji zkraje osmdesátých letech vyrobil přesně podle návodu v USS. Tenkrát jsme si doma „hráli“ s auty,  svařovat plamenem bylo tím pádem potřeba, vlastnit oficiálně autogen v  té době nebylo možné, takže to byla vlastně jediná možná cesta. Svářečka z USS měla ale dost konstrukčních slabin, hlavně elektrolyzéry, elektrody oddělené novodurovými kroužky po zahřátí se deformovaly a netěsnily.

Takže vyrobil novou, konstrukčně vylepšenou. Elektrolyzér byl pouze jeden, asi metr dlouhý, průměr elektrod 200 mm (pracovní část 160 mm) z ocelového plechu tl. 0,6 mm tř. 11, distanční kroužky šířky 4 mm byly ocelové a těsněné profilovou gumou tvaru U nasunutou na kroužek zevnitř. Napájení bylo SS napětím 230 V s napěťovou regulací řízené tyristorem.  Čištění plynu bylo přes svislý textilní (PETEX) filtr s odkalovací jímkou, cestou k hořáku byly celkem tři pojistky proti zpětnému šlehnutí – takové ty jakoby suché předlohy, tedy váleček ze spékaného materiálu (porobronz), který zchladil plamen a ten se nedostal dále do svářečky, to fungovalo naprosto dokonale.
Plamen se redukoval  acetylénem z malého vyvíječe (ten byl také doma vyroben, vlastní konstrukce s automatickým dávkováním vody v závislosti na tlaku). Dlouhodobě šlo svařovat hořákem 0,5 - 1, což pro auta, kdy se svařovaly většinou plechy tl. 1 mm na tupo bylo ideální. Jako přídavný materiál jsme používali poměděněný drát 1,2 z MAGu. Jinak plamen byl ostře ohraničený ve srovnání s autogenem, ostřejší, tím pádem i TOO u svaru byla menší, následně i menší deformace. Krátkodobě, v řádu několika minut (do zahřátí) bylo možno svařovat plechy tl. 4 mm hořákem 2 – 4.
Tato „souprava“ nám bezproblémově fungovala několik let, vlastně do revoluce, pak se naše zájmy od aut směrovaly jinam.

Jinak také jsem za mlada kyslíko-vodíkem foukal sáčky a dálkově je elektricky pomocí odporového drátu, zpravidla na Silvestra  odpaloval, no a takový 30 l nafoukaný a  odpálený sáček, to byl vskutku zážitek, který si pamatuji (a nejen já) dodnes.

Horak na stole asi jo, cela pec by se predpokladam neprestavovala na vodikovy horak, ale rovnou na elektricke spiraly (kdyz uz by se teda mela honit ze slunce), i navzdor vyssim vstupnim nakladum.
Efektivita pro predstavu - prvni odkaz  googlu rika, ze "Na výrobu 1 kg vodíku elektrolýzou je zapotřebí 9 l vody a 60 kWh elektrické energie." Takze na vyrobu takoveho mnozstvi vodiku, na ktery vodikove auto ujede 200km, je treba zhruba tolik elektriny, na ktere elektricke auto ujede 300km (a to se jeste nebavime o stlaceni toho vodiku, pokud ho chceme uchovavat). Takze pocitam, ze v realnem (a nedotovanem) nasazeni bude snaha se konverzi elektrina->plyn vyhnout, pokud to jen pujde.

Jeste k tematu svarecek, celkem by me zajimalo, jestli puvodni autor problemy s tesnosti nemel (treba proto, ze to pouzival jen velmi opatrne) nebo to proste mel na haku.

Editoval E-Ryc (03-06-2022 12:35:31)

OT (kdyz uz je ten patek): Jsi mi pripomnel, jak jsme na chemii vyrabeli acetylen (banka s karbidem a vodou, dve promyvacky) a chemikarka at to zkusime zapalit. Tak jsme to zkusili, moc to chytnout nechtelo, ale pak to proslehlo  zpatky do te promyvacky a oba zabrousene uzavery (celkem masivni kus skla s trubickami skrz) se rozpleskly o strop. Chemikarka sice lomila rukama, ze je jeden za 500, ale nic nam nemohla, protoze to bylo na jeji pokyn. Kazdopadne jsem to bral jako pouceni drzet se od horlavych plynu pokud mozno dal.

Editoval E-Ryc (03-06-2022 13:32:57)

Vlastně ano,  tu  pec rovnou  na elektřinu  by bylo  jaksi  energeticky účinnější o ty tepelné ztráty v elektorlyzéru. .

Tak jako ostatní, dělal jsem to, když nebyla jiná možnost, ještě za komárů, hned po revoluci jsem dělal s partou topenářů, tak jsem od chlapíka co jim vozil láhve jeden pár koupil a měnil u něj, když skončil, tak u topenářů, případně v Líbeznicích v mototechně nebo ve Kbelích v areálu Palu nebo Leteckých opraven, nevím komu to původně patřilo.
Kdyby si  někdo nedal říct a pustil se do výroby, tak pokud se budou plechy stříhat na tabulovkách, je potřeba a by ty čtverce byly o dost větší, protože i tabulovky mají střih trochu zvlněný a pak by to netěsnilo, ten přesah se využije na chlazení. Ty plechy jsou pod napětím a to i krátce po vytažení ze zásuvky- je to trochu jako akumulátor, tak pozor! Využil jsem toho, na pár plechách jsem udělal odbočku  (podobně jako na trafu) a napájel bzučák- jako signalizace při nižším než provozním tlaku, nezávislá na napájení, cca 8s při úplném přerušení napájení.
Ten toluen byl zvolen proto, že se jedná o hořlavou kapalinu,  která se nevypařuje tak rychle jako třeba aceton, louh se usadil dole a toluen má jen o trochu horší poměr uhlíku a vodíku než acetylen. Odpařováním se trochu ochladí a tím taky zchladí plyn a vysráží se vlhkost, ale i tak docházelo k dalšímu chladnutí v hadici a srážení vlhkosti. Měl jsem asi dát na přívod plynu do toluenu  něco jako vduchovací kámen v akváriu, pak by byly bublinky menší a čištění lepší.

Rozpoutal jsem celkem slušnou diskuzi, koukám i když o něčem jiném než na co jsem se ptal.
Nicméně k elektrolyzéru.
Pro tyto účely se nepoužívají články, které produkují separovaně vodík a kyslík, ale články , které produkuji směs HHO, ano tim, že máme směs paliva (vodík) a okysličovadla (kyslík) je zde riziko vznícení, ale je také pravda, že plyn vzniká kontinuálně a v systémy není žádná výrazná zásoba plynu, které by mohla při vznícené způsobit větší škody. Z mého pohledu je nebezpečnější hořák s acetylenovou lahví.
K elektrodám, na rozdíl od galvanického pokovování zde elektrody nevstupují do procesu iontové výměny, a tak elektrody musí pouze odolávat použitému elektrolytu. Nejčastěji se používá nerezový plech z oceli 316L typicky 0,8 mm.
Jak zde zaznělo jako elektrolyt zle použít roztok hydroxidu sodného nebo slanou vodu, nevýhodou obojího je tendence k zanášení elektrod na kterých se vylučuj krystaly a tím klesá účinnost. Tímto jevem netrpí elektrolyty s hydroxidem draselným (20% až 40%). Š
Vzdálenost elektrod typicky 2mm, napětí na elektrodě 2V, pokud chceme elektrolyzér na 12V bude mít článek 6 elektrod, jedna připojená na + 4 ks nepřipojené na napájení a šestá připojená na -. Analogicky při napětí 24V bude elektrod 12 ks.
Účinnost se udává 55 až 60 %. Pro lepší představu pro výrobu 1kg vodíku a 8kg kyslíku potřebujete 9kg vody a cca 60kWh eletřiny.
Přidávání PB, no ne že by mě to nenapadlo, hoření uhlíku z uhlovodíku přináší větší výkon než hoření vodíku a tím, že v elektrolyzéru vzniká směs HHO je na hořáku i volná hadice , ale také je pravda, že poměr kyslíku a vodíku v dodávaném plynu je ideální tzn. na spálení dodaného vodíku se spotřebuje veškerý dodaný kyslík a veškeré další dodané palivo může shořet jen s kyslíkem v okolním vzduchu, toto hoření je možné jen v určitých rychlostech prouděni a tím se dostáváme k dynamice takového plamene a chtělo by to někoho kdo s tím má praktické zkušenosti.